What's up?

What's up? Tuhle frázi jsem nikdy neměla ráda. Když se mě ze začátku někdo na tohle zeptal, jako

první mě napadlo, jaká je na tohle vůbec správná odpověď. Mám říct, jak se mám, nebo jaký jsem měla den, co je nového, nebo co ... ?

Pokud tohle někdo použil při pozdravu ,,Hey, what's up?" stačilo říct zpátky ,,Hi, how are you?", obejmout člověka a to bylo vše. Nikdo nečekal odpověď. Oni to berou jako součást pozdravu, nezajímá je, jak se máte. Když už tak člověk řekne good a tím to končí.
Někoho může zaskočit, že se vás bude snažit obejmout cizí člověk. Amíci totiž dávají takový krátký hug (objetí) místo pusy na tvář. Když jsem tam přijela, byl to trochu šok. Ex au pair mě představovala kamarádce a ta mě chtěla obejmout a já tím, jak jsem to vůbec nečekala, jsem se zrovna otočila a šla si pro věci, abychom mohly vyrazit ven. Nechala jsem ji tam stát s napřaženýma rukama a ony se začaly smát. Pak mi to vysvětlily, že taky to pro ně byl nezvyk ze začátku. Nemluvě o tom, jak mě představovala kamarádovi vysokému černochovi a ten se ke mně vrhnul a já nevěděla, jestli uskočit nebo rovnou utíkat. A pak jsem si zvykla. Objímala jsem všechny a nějaká pusa mě ani nenapadla.



V ČR jsem 3 měsíce. Dávat někomu pusu na pozdrav mi pořád přijde divné. Doteď mám v hlavě moment, kdy jsem přijela a jela navštívit prarodiče. Dědovi jsem vždycky podala ruku a dala pusu, teď mě to ale vůbec nenapadlo a rovnou jsem ho objala. Šlo na něm vidět, jak ho to zarazilo a překvapilo. Přijde mi, že nikdo v mém okolí nedává hugs. Chybí mi to celkem.

To jsem ale trochu odbočila. Účelem tohohle článku bylo říct, co se děje / neděje. Možná jste si někteří všimli, že poslední dva týdny píšu méně. A má to jednoduché vysvětlení. Jsem nemocná. Nic vážného to není, klasicky kašel, bolest v krku, ale už se to se mnou táhne druhý týden a přijde mi to horší a ne lepší.
Můj normální den vypadá tedy takhle. Jdu do práce, přijdu domů, jsem unavená a slabá. Tudíž ležím, piju čaj a odpočívám, popřípadě spím.


Od ledna chodím do práce - mám pár kurzů angličtiny a zatím mě to baví. Jako u každé práce se občas objeví den blbec, ale jinak si zatím nemůžu stěžovat. V práci máme super kolektiv a i většina studentů je fajn. Baví mě to.
Krom toho jsem začala chodit na hodiny angličtiny pro pokročilé, abych z angličtiny nevypadla. Je to na pokročilé úrovni, takže ,,au pair" slovíčka jako playdate, nap time, snuggle a carpool teď vystřídaly slova jako intervention, nanotechnology, environmental impact, anticipation apod. :)
Dále mám doučování z matematiky, abych se pořádně připravila na přijímačky na VŠ. Po 3 letech bez školy to není žádná legrace. Ale budu se snažit co nejvíc to půjde a uvidíme, kam mě vezmou. Možná vás to nepřekvapí, ale Praha je u mě momentálně na prvním místě.

Ve volném čase doma cvičím, přispívám na blog, skypuju s přáteli, kteří jsou daleko, vidám se s rodinou a občas do toho vměstnám nějaké kafe nebo girls night out. Snažím se si to tady užít, hlavně když za pár měsíců budu zase pryč.

A tím nemyslím ,,vysněnou" školu v Praze. Vypadá to, že před nástupem do školy, stihnu ještě Anglii přes léto. Jsem z toho moc nadšená. Dostala jsem nabídku na brigádu a samozřejmě jsem po ní skočila. Je fakt, že jsem doma teprve 3 měsíce, ale budu tady další 4 a budu mít dost času si to tady užít ať už s rodinou nebo přáteli. Pak bude ideální čas někam zmizet. Ta práce v Anglii má navíc spoustu plusů:
- budu mluvit anglicky - ani vám nedokážu popsat, jak mi to chybí. Mluvím sice anglicky v práci, ale to je něco úplně jiného. Občas mi přijde, jako by mi chyběl kus mě.
- cestování - už několik lidí mi říkalo, že slyšelo, že když člověk jednou začne cestovat tak pak nemůže přestat. Mohu to potvrdit. Občas nepřemýšlím nad ničím jiným, než jak to udělat hlavně časově, abych mohla někam odjet - aspoň na chvilku.
- dobrodružství - bude to něco nového, neprozkoumaného, nová zkušenost, noví lidi a nové zážitky. Hold v našem malém městečku takových příležitostí moc není a mně chybí ten ,,adrenalin" zkoušet něco nového, objevovat, prozkoumávat, vrhat se do situací mimo mou komfortní zónu.
- peníze - sice to dávám na seznam jako poslední, ale co si budem povídat, důležité to je. Všechno se počítá. Hlavně když se chystáte od září (nejlíp) do Prahy do školy a nechcete do budoucna zatěžovat rodiče po tom, co jste byli 2 roky pryč a oni vás nemuseli živit. Takže v tomhle mi ta brigáda taky pomůže, udělat si ten rok v Praze (nebo jinde) o něco bezstarostnější - alespoň do začátku.