Jednoho dne se ocitnete ve velkoměstě. Rodina a přátelé jsou tisíce kilometrů daleko. Pravidelné týdenní návštěvy nepřichází v úvahu. Dokonce ani už nestačí jen vzít mobil a vytočit číslo. Musíte se podřizovat časovému posunu.
Z běžných tel. hovorů a spontánních návštěv se najednou stávají předem na hodinu a minutu plánovaná skype rande, která musí zapadat do těch pár hodin, které vám časový posun dovolí.Pak je tady ta vzrušující část. Potkáváte spousty nových lidí. Pár z nich bydlí ve stejném městě. Nemusíte řešit časový posun a hovory jsou najednou omezeny jen pracovní dobou a ničím jiným. Můžete se navštěvovat, chodit spolu na kafe a bavit se tváří v tvář - teď a tady. Zase jste v tom starém dobrém kole - máte všechny blízké u sebe a je to jednoduché.
Dokud..
Jedna z věcí, které jsem na Americe nesnášela, nebo nedokázala pochopit a co mě dostávalo, bylo, jak Američani se zdají v pohodě, když se s někým loučí a přitom ví, že se nikdy už neuvidí. Nebo se to na nich projeví u loučení, ale druhý den si prostě už zase jedou to svoje. Jako by se nic nestalo.
Potkávala jsem hodně lidí. S některými jsem se viděla jednou a prohodila pár slov a nebylo co řešit. Ale když se stalo, že jsem určitého člověka vídala třeba jen po dobu jednoho týdne, bylo to fajn a sedli jsme si.. a po tom týdnu jsme se loučili a přáli si šťastnou cestu s tím, že jsme věděli, že máme za sebou skvělý týden, který se už nebude nikdy opakovat, protože se nejspíš už nikdy neuvidíme. Teda ne nejspíš - určitě. Tak mě to strašně moc dostávalo. Byla jsem přece zvyklá na to, že jsem měla všechny fajn lidi kolem sebe a najednou fajn člověk odlítal a já jsem nevěděla, jak se s tím vypořádat. Pak začali odlítat i fajn lidi, které jsem znala několik měsíců, a to mě mrzelo ještě mnohem víc. Bylo to jiné než odlítat od rodiny a přátel doma v ČR, jelikož u těch jsem si mohla být jistá, že oni tam pořád budou a já je zase uvidím, až se vrátím. U lidí v Americe jsem neměla jistotu téměř žádnou.
Nějak v průběhu času jsem se naučila let it go a brát to tak nějak americky. Řekněme, že přátelství má svou dobu trvání. Každý člověk v našem životě nás něčím ,,obohacuje" a je jedno, jestli to trvá pár týdnů, měsíců nebo let. ,,Obohacuje" = přináší něco nového, nechává nás utvářet si vlastní názor na (dobré či špatné) věci, kterými bychom si neprocházeli nebýt té osoby. Tím rosteme.
Přijde chvíle, kdy je nutné se rozloučit a nemusí to být proto, že byste si už neměli co říct. Prostě přijde čas, kdy oba potřebujete jít jiným směrem. A přemlouvat toho druhého, aby šel tím vašim směrem, by byla chyba. Protože by se vzdával toho svého, vydal se jinam a po nějaké době zjistil, že odbočil špatně. A když by se chtěl vrátit zpátky na tu svou cestu, tak by ji už nemusel najít. Byl by naprosto ztracený. Vzdal by se sebe pro vás. Někomu by se to mohlo zdát jako velké gesto, ale opravdu byste chtěli mít v životě člověka, který by si nešel za svým kvůli vám? Nebo dokonce, kterému by to ublížilo a když by se chtěl vrátit zpátky tak by už bylo pozdě?
Bráno z opačného pohledu - někdo může namítnout, že jsem sobec já. Tím, že si jdu svou cestou a nechci z ní vybočit kvůli někomu druhému. Pravdou je, že vím, že pokud bych to udělala, tak by to vypadalo následovně. Ze začátku bych třeba byla nadšená z něčeho nového. Časem by to nadšení ale začalo opadat a já bych se více začala vracet k myšlence ,,co kdyby" a jestli jsem se rozhodla správně tehdy, když jsem místo toho, abych si šla za svým, zvolila cestu, kterou do mapy přikreslil někdo jiný - cestu, která je jeho a podle jeho představ. Šla bych cestou, která by byla pro něj hlavní silnicí k úspěchu, ale pro mě by byla slepou ulicí - dead endem. Já bych byla jen součástí jeho životního plánu, bodem, který by si mohl odškrtnout na seznamu. Otázkou je, chci následovat něčí vyšlapanou cestičku a nebo jít pyšná po té své - rovné té jeho.
Proč tak lpíme na tom, abychom měli určité lidi ve svém životě věčně? Proč se raději nezaměříme na to, co nám to přineslo, neoceníme, jak nás to jako osobnost posunulo dál a pak když přijde čas..
..just let it go.
Just let it go - tím nemyslím, že se jednoho rána probudíte a řeknete si, že je na čase se přestat bavit s XY a úplně ji/ho odříznete ze dne na den. Myslím tím, že když budete vědět nebo cítit, že se z jakýchkoliv důvodů vaše cesta s někým rozchází, nebo že vám to přátelství nebo vztah s dotyčnou osobou nic nového nepřináší, neposouvá vás dopředu, ba naopak. Pak je na čase let it go. Myslím tím, že pochopíte, že to co jste měli, bylo něco zvláštního, specialního, budete mít hezkou vzpomínku, přitom se však nebudete hroutit kvůli tomu, že to končí - naopak budete se radovat, že se to stalo. Protože všechny typy vztahů mají svou dobu trvanlivosti a ta jednou vyprší a je to tak naprosto v pořádku.Lidi si občas taky neuvědomují jeden jednoduchý fakt. Řekněme, že máte v životě člověka, kterého v něm chcete (jak je zvykem) co nejdéle. Odejde a vy jste nešťastní, že se v budoucích dnech, měsících, ... neuvidíte. Jak můžeme ale vědět, že tohle nebylo perfektní načasování? Truchlíme nad představou toho, jak bychom spolu trávili čas v budoucnu. Měli jsme nějaké očekávání a nikdy nebudeme vědět, jak by to dopadlo. Máme v hlavě jen iluzi toho, jak by to dopadlo.
Takže nejenže se trápíme kvůli tomu, co se stalo - místo toho, abychom se radovali, že se to stalo. Ještě navíc k tomu se trápíme pro něco, co se ještě nestalo - pro iluzi v naší hlavě, která by se nemusela proměnit v realitu ani kdyby ten člověk v našem životě zůstal.
Opět, svěle napsaný článek!
OdpovědětVymazat