Put yourself first!

První semestr na vysoké mám skoro za sebou. Ještě mi chybí dvě zkoušky -  teda za předpokladu, že jsem ty z tohohle týdne zvládla :D. Chtěla bych tak nějak zrekapitulovat loňský rok aneb rok po návratu z USA.

Zvládla jsem půl roku v našem malém městě, měla jsem tam práci hned co jsem se vrátila a našla jsem si i pár nových přátel. Bylo to fajn, ale nestačilo mi to. Něco mi chybělo. Chtěla jsem do Prahy, studovat, pracovat a s představou, že budu minimálně 3 roky na jednom místě - v jednom městě, jsem chtěla začít normálně ,,žít" a fungovat. Odpočinout si na chvíli od neustálého pendlování z místa na místo, vytvořit si kolem sebe okruh lidí, kteří se nebudou co pár týdnů měnit (přijíždět a odjíždět), chodit ven, bavit se, mít čas na sebe a tak nějak se na ty tři roky zabydlet, mít něco stabilního a hlavně vyzkoušet si, jaké to vůbec je.



V létě jsem odjela do Anglie za prací a po příletu v září shon pokračoval - let do SF, stěhování do Prahy, nová škola, v říjnu nová práce - hodně změn během krátké doby, hodně zvykání si na nový režim. Jakmile prvotní nadšení vyprchalo, přišla únava. Stejně jsem věřila tomu, že si zvyknu, že jsem z toho všeho unavená jen proto, že to je všechno nové, že se toho musím hodně naučit najednou na začátku.

Když se ohlédnu zpátky, ani nevím, jak ten čas uběhl. Od rána do večera škola a práce, každý den, většinou ještě namíchaně takovým stylem, že jsem jela ze školy do práce a pak ještě z práce později do školy.  Přišla jsem domů večer vyčerpaná a čekalo mě učení na průběžné testy a nebo třeba jen tak, abych v tom, co bereme úplně neplavala - hlavně když v dalších hodinách se na to navazovalo. Kolikrát jsem to vzdala a šla jsem prostě spát. Čas na cvičení? Nulový. Čas na sebe? Taky.
Stěžovala jsem si? Ne. A nestěžuju si ani teď.
Moc jsem se těšila na Vánoce a na volno bez práce, bez školy, jen odpočinek a čas na sebe a blízké. Před Vánoci to došlo dokonce do takového stavu, že jsem někdy přišla domů (nejhorší to bylo ke konci týdne) a spolubydlící se mě zeptali, jaký jsem měla den, co jsem dělala a já si nebyla schopna vzpomenout. Můj mozek byl už přepracovaný a po tom dni vypnutý. Musela jsem se jich zeptat, co je za den a když třeba řekli čtvrtek tak jsem si vybavila čtvrteční rozvrh v mém kalendáři a až podle toho jsem jim byla schopna říct, co jsem vůbec dělala a jak jsem se vůbec měla. V pátek večer jsem většinou po práci upadla do komatu a spala. Tak to někdy pokračovalo i během soboty. Někde jsem tu energii na další týden potřebovala vzít.

Ti, co mě znají, ví, že nejsem typ, co by seděl zavřený doma. Ráda chodím ven, i když jen na kávu s kamarády, procházku apod. Starám se o sebe, své zdraví, ráda cvičím a snažím se chodit spát poměrně brzy, protože tak mi to nejvíc vyhovuje, je mi takhle nejlíp a jsem to prostě já.
V momentě, kdy jsem si uvědomila, jak posledních pár měsíců bylo ,,nezdravých" - protože nebýt si schopna vybavit ani jaký jsem měla den mi moc prospěšné nepřijde - jsem se rozhodla celou tu situaci přehodnotit a vymyslet nějak jinak. Hodně k tomu přispěl i fakt, že jsem kvůli práci zanedbávala školu, která je pro mě moc důležitá a hlavně mě baví.

Put yourself first.

Nejen, že toho bylo hodně, ale taky vytváření si okruhu nových přátel šlo nějak do kytek. Nestíhala jsem se skoro ani vidět s těmi, které znám už pár let a kteří tady bydlí, natož potkávat nové. Ale to vtipné na tom bylo, že jsem se necítila sama kvůli tomu, že nemám tolik času na trávení s blízkými, ale spíše kvůli tomu, že když jsem s nimi byla, tak jsem jim stejně nemohla říct o tom, jak to mám a jak mě to unavuje. Měla jsem chuť si o tom s někým popovídat - ne v negativním smyslu, ne si stěžovat, jen prostě někomu popsat, jak můj život zrovna vypadá a co se všechno u mě děje. Nechápejte mě špatně, snažím se být vždycky pozitivní, ale člověk by měl být schopný říct ostatním o tom, když věci nejdou úplně podle představ. O tom přátelství je, ne?
Vlastně jsem to zkusila, snažila jsem se být u toho neutrální, jak jen jsem mohla a stejně někteří se pak na mě koukali jako na chudinku, nedejbože si mysleli, že potřebuju peníze.. A to bylo to poslední, co jsem chtěla, takže jsem v tom raději zůstávala ,,sama". Přemýšlím, co jsem vůbec čekala a jakou odpověď jsem od nich vůbec chtěla. Rozhodně ne tu, jakou jsem dostala.

Během února bez přednášek budu pracovat více hodin. Škola mi normálně začíná až 22. února. Dostali jsme nový rozvrh, máme o 2 předměty více a hodiny roztahané takovým stylem, že by mi na práci zbyly 3 hodiny ve čtvrtek dopoledne a 5 hodin v pátek odpoledne. Jelikož mi škola teď zabere ještě více času a budu mít o to více učení, nedokážu si reálně představit u toho zvládat i práci. Plus představa dalších měsíců bez téměř žádného volného času, bez osobního života.. Proto jsem se rozhodla, že z práce odejdu, jakmile budu moct - snad nejpozději ke konci března. Nerada něco vzdávám, ale hádám, že ty dva měsíce navíc by už stejně nehrály žádnou roli. V červnu totiž znovu odjíždím na léto do Anglie pracovat.
Člověk si musí uvědomit, že den má jenom 24 hodin a že některé věci jsou občas zkrátka špatně slučitelné. Nebudu říkat, že to je nemožné, znám spoustu lidí, kteří při škole pracují dokonce na plný úvazek. Nicméně, většinou to bývá na úkor dalších věcí. Každý máme jiné priority. Jsou pro nás důležité odlišné věci. Práce během studia, i když mi přináší zkušenosti a aspoň nějaký příjem, mi na druhou stranu bere více (čas na studium, osobní život, pohyb, ..). Zkusila jsem to, zvládala jsem to, zvládám to, ale už v tom nechci pokračovat, protože cítím, že ztrácím mnohem více než získávám - v tuhle chvíli. Ztrácím sebe.
Tohle rozhodnutí, tahle nová změna bude krokem k lepšímu. Dělám to pro své zdraví a pro své vzdělání, protože na těchhle dvou mi momentálně záleží ze všeho nejvíc.

Nezapomínejte na sebe a na to, co je pro vás důležité!
Be healthy, be educated, be kind, be happy,
be positive, be classy!