Minulé úterý jsem si nabalila všechny věci do práce a ještě jsem si to pro jistotu překontrolovala 2x, abych na něco přece jen nezapomněla a mohla to konečně uzavřít. Pracovní telefon, nabíječka, potřebné papíry, ...Čtete dobře - do práce a ano - do té práce, v které jsem chtěla skončit vážně nejpozději ke konci března :D. Ale víte co.. Life happens. Člověk si sice něco může naplánovat, ale to ještě neznamená, že to tak přesně taky bude.
Sluníčko svítilo a já byla nadšená. A new day has come :). Spolubydlící poznamenal s úsměvem, že má pocit, že z té práce už odcházím straaaašně dlouho. Haha pár měsíců už ano.
Nebylo to tak, že bych nebyla schopna říct šéfové, že bych ráda skončila, říkala jsem ji to už párkrát, ale pak do toho vždycky něco přišlo... Šéfová nefungovala kvůli mimču, pak fungovala méně a tak jsem si každý den nějaký ten čas vymezila, aby alespoň to základní v práci šlapalo tak, jak má. S blížícími se zkouškami jsem už opět s měsíčním předstihem oznámila, že ke konci dubna, nejpozději začátkem května bych už vážně potřebovala skončit, jelikož od půlky mi začnou zkoušky a po zkouškách už v Praze nebudu nebo aspoň ne tolik.
....
Minulé týdny jsem měla po každé home office a pracovala jsem na pc z domu, do kanceláře jsem zašla tak jednou za 2-3 týdny. A tak jsem teď v tom kanclu zase seděla a říkala si vlastně, jak to je fajn a jak mě to tam i baví a než jsem se stihla začít ještě více rozplývat tak jsem zarazila svůj myšlenkový pochod a přikázala si, že se musím vzpamatovat a myslet na to hlavní, na všechny ty důležité důvody proč potřebuju odejít.
Nicméně, zastavila jsem ho nejspíš pozdě. Člověk by si vážně měl dávat pozor na co myslí..
A tak se nějak v to úterý stalo, že se mi ten začarovaný kruh odcházení z práce přece jen nepodařilo rozlousknout. Odcházela jsem z kanclu, v kabelce jsem si nesla telefon, nabíječku i papíry zpátky domů, s pár úkoly navíc a sama jsem nerozuměla úplně tomu, jak se to zase přihodilo.. :D Nejspíš ještě nebylo to správné načasování. Čert ví proč :).
Šéfová si myslela, že teda budu fungovat do poloviny května a poprosila mě, že by byla ráda, kdybych jí ještě pomohla najít za sebe náhradu, zaškolit ji, tak aby pracovala cca jako já, což ji moc vyhovovalo. Na jednu stranu mě to potěšilo a říkala jsem si ok, je to jen týden navíc ještě. Na druhou stranu jsem se ale nemohla ubránit divnému pocitu.
....
Škola mě pořád baví, možná mě dokonce baví ještě i víc. Zní to asi divně, máme toho spoustu, ale jeden z důvodů, proč jsem si vybrala obor anglicky bylo to, že jsem doufala v zahraniční přístup profesorů - průběžné úkoly, projekty, praktické věci a ne jen šprtání se teorie po celém semestru až na zkoušky. Některé předměty takové jsou, některé ne.
Nicméně ve finále, mi to prostě dává smysl.
Mám pocit, že jsem na správném místě, na správné škole, že jsem si vybrala správný obor a že mi to dává to, co jsem od toho čekala a v co jsem doufala. Zní to moc dokonale, občas mám samozřejmě nálady, kdy mi chybí určitě věci a mám chuť se vzít a někam odjet, ale overall (mimo tyhle krátkodobé výkyvy) jsem si jistá tím, co dělám. Mělo by mě to děsit?
....
Škola, práce, práce, škola, ráno až večer, každý den, pořád, totální vyčerpání. První semestr. Přijít večer domů a nemoct si vzpomenout, co je za den, co jsem dělala bez pohledu do kalendáře, zakoktávání se a podobné.
Takový lifestyle s omezeným volným časem se zvládat dá, ale tyhlety ,,následky" mě začaly děsit. Obzvlášť když jsem si vzpomněla na známého, kterému to koktání už tak nějak zůstalo.. A celkově ho tenhle super busy lifestyle změnil.Tohleto nikomu za to nestojí. Zdraví máme jenom jedno. Na druhou stranu jsem si ale říkala, že to musí jít i jinak. Když si člověk umí rozplánovat den a vymezí si třeba hodinku na cvičení, jogu, nebo nějaký typ odpočinku, kdy vypne.. Kolik z nás to ale udělá.. tohle už si musíme rozmyslet sami.
Minule jsem říkala, že je to nezdravé. Přišla jsem na další věc - jako spousta dalších nezdravých věcí - ono to je dokonce i návykové.
Byla středa, bylo to před 3mi měsíci, ale já si to pamatuju i tak jako by to bylo včera. Měla jsem svou poslední zkoušku. Všechny ostatní jsem před ní už úspěšně zvládla a chyběla mi už jen tahle poslední - čínština. Nechala jsem si na ni 10 dnů - líp řečeno - večery po práci. Během zkouškového jsem pracovala fulltime. Každý den jsem přišla z práce a po večerech se učila. Přece jen to bylo nějakých 120 znaků, fráze, věty, gramatika.
...
Ze zkoušky (psaný překlad ze znaků i psaní textu ve znacích a podobné srandy) jsem odcházela a věděla jsem, že jsem to zvládla, i když mi nikdo ještě nic neřekl. Dojela jsem domů. Sedla jsem si v kuchyni, rozhlídla se kolem sebe. Jeden by čekal nějaký pocit radosti a maximální spokojenosti typu ,,zkouškové úspěšně za mnou, yay! Jdeme slavit!"
Místo toho jsem smutně seděla a hlavou se mi mihlo "What I'm gonna do with my life now.."
Projednou jsem zase překvapila sama sebe, novou situací a pocitem, který jsem nikdy předtím neměla, který jsem vůbec nečekala a který mě zaskočil.
Nedávalo to smysl.
....
Jak jsem si zvykla na to rychlé tempo, málo odpočinku, pořád nějaká aktivita, ať už práce - dost práce - neseděla jsem v kanclu, zařizovala jsem během zkouškového nějaké věci, tudíž od rána do večera jsem běhala v Praze po hotelech bez zastavení, takže to bylo i fyzicky náročné, do toho večerní učení (čínštiny) a občas nějaké to socializing, žádné delší válení se jen tak nebo nic nedělání..
Najednou když to rychlé tempo zpomalilo po několika týdnech ze stovky téměř na nulu, tak jsem měla pocit jako by se mi zastavil svět a nevěděla jsem co se sebou..
Uvědomila jsem si, že vlastně to někdy až šíleně rychlé tempo, bylo vlastně něco, co jsem potřebovala a co mi teď ironicky z ničeho nic tak chybělo.
Samozřejmě jsem si hned naplánovala, co budu následujících 11 dnů (bez školy) po práci a o víkendech dělat. Viděla jsem se s hodně lidmi, na které předtím nebyl tolik čas a byla jsem zase "busy", sice ne až tak busy, ale byla jsem zase spokojenější, život měl zase nějakou rychlost a tudíž i smysl. A pak to opět všechno začátkem druhého semestru začalo. Škola, práce z domu, práce, škola, spousta školních projektů, briefingů a úkolů po škole, ale už i nějaký čas na cvičení a občasné socializing.
Nebylo to dokonalé. Nicméně, snažím se si lépe zorganizovat čas tak, abych v něm měla i tu hodinku na odpočinek, abych se ujistila, že jím tak jak mám a cvičím alespoň určitý čas týdně atd.
Protože na konci tohohle se chci kouknout zpátky a vidět, co všechno jsem zvládla a jak mě to změnilo k lepšímu, chci být zdravá a silná.. a ne vidět, jak jsem se ztrhala, protože jsem nebyla schopná se na chvilku zastavit, rozplánovat si smysluplně čas a myslet na what matters the most - svoje zdraví, rodinu a blízké, sebe ..
Takže good news - jde to, i když toho má člověk hodně.
Zatím to moje plánování celkem funguje. Jednou za čas to je sice totální fail a hlavně ze začátku to vyžaduje celkem silnou vůli se tím řídit, ale snažím se to nějak vychytat a zlepšit a díky tomu jsem byla schopná konečně napsat něco i sem :).
Přitom je to jen takový malinkatý rozdíl, detail, který člověk začlení do své rutiny a věci hned můžou vypadat jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat