Strach je iluze: Be Yourself and Love Yourself

Znáte takové ty dny, kdy se necítíte ve své kůži, koukáte na tu osobu v zrcadle a vůbec nechápete, kdo to je a kde se tady vzala. Stojíte tam a nevíte, jestli ji máte obejmout a nebo se od ní odvrátit.

Máte za sebou krásný týden, záříte štěstím a pak přijde pátek a otočka o 180 stupňů, a to to prosím ani není pátek třináctého.

Předminulý týden jsem trochu stresovala kvůli práci. Byly to takové nicotné maličkosti, nad kterými jsem ,,stresovala" s úsměvem. Bylo jich hodně najednou a já jsem si v hlavě usmyslela, že to uvidím sarkasticky katastrofálně. Já, která vždycky říkám, že člověk by si měl dávat pozor na to, na co myslí haha.

Všechno pak proběhlo naprosto v pohodě a dokonce více než to - měla jsem ze sebe super pocit a radost, jak jsem to zvládla a jak se to nakonec překvapivě skvěle vyvrbilo. Ve čtvrtek jsem usínala s úžasnou náladou, natěšená na pátek - První Máj.

Měla jsem skvělou náladu, i přes ostatní události mimo práci. Věřila jsem, že všechno bude v pořádku. Nevěnovala jsem tomu více pozornosti, než bylo ,,zdravé" a snažila se myslet pořád pozitivně, i když mi fyzicky nebylo úplně nejlíp.

Nicméně, mé podvědomí si nejspíš zafixovalo slovní spojení ,,psychicky náročný týden" a rozhodlo se, že mě z toho nenechá tak lehce vyváznout. Šedivá obloha a upršené počasí mu hrály do noty, skoro jako by se domluvili.

Nerada příbuzným říkám o věcech, které nejsou jisté a na jejichž výsledek zatím čekám. Mají tendenci se na věci dívat negativně, a to poslední co jsem v pátek potřebovala, bylo vidět starostlivý obličej. Ale stalo se.  Dopolední atmosféra okolí nebyla nejlepší a mělo to vliv i na mou bublinu odolnosti vůči negativním emocím a slovům a taky se dostavil strach. Je celkem zvláštní vidět, že fyzická bolest/nevolnost nemá na mě takový vliv jako chování, emoce lidí v mém okolí.

Od odpoledne bylo vše zmatené a pocity smíšené. Jednou bublina byla silnější, pak zase slabší. Jednou jsem byla dole, pak zase nahoře a můj normálně dlouhodobě stabilní duševní klid, kterého mám běžně na rozdávání, byl tatam.

Strach je hrozná věc. Nikdo ho nechce, nikdo ho nezve a on se k člověku stejně v momentě nepozornosti nějak vloudí a hlavně tehdy, když se zdá být všechno fajn. A je jedno, o co přesně jde. Protože sejde na jediném. Pokud se něco podle nás nemilého stane/pokazí tak to nějak ovlivní naši budoucnost.

Co s tím?

Dneska jsem svou mysl zaměstnala několika činnostmi tak, že nebyl čas a hlavně prostor přemýšlet nad hloupostmi. Pak to zase ale přišlo, chvíli slunečno, chvíli mraky a nejistota, jak se bude odvíjet budoucnost. Jestli plán bude pokračovat a nebo zmizí a bude muset být nahrazen. Jestli budou všichni zúčastnění v pořádku a nebo ne.

A pak jsem došla konečně k tomu hlavnímu uvědoměnění. Šla jsem k zrcadlu a rozhodla se přijmout člověka v něm s otevřenou náručí. A je úplně jedno, jak moc se mi ta vidina jiné možné budoucnosti nelíbila. Člověk by si měl odpustit a hlavně se přijmout a mít se rád takového, jaký je, i když občas ten odraz v zrcadle zrovna na nějakou chvíli nebude ukazovat člověka, kterým chce být.

Nenechte strach diktovat, kým jste. Všechno se odehrává v naší mysli, ale to ještě neznamená, že strach je něco v nás, co nejde překonat. Je to něco, co nám bylo zasazeno do hlavy ostatními lidmi nebo okolnostmi a stejně jako jakoukoliv jinou negativní myšlenku ho můžeme sebrat a nahradit něčím pozitivním.

xoxo,

Mia