Pozitivní myšlení and Be More Thankful

Přijde mi občas, že si lidi pod tímhle spojením slov - pozitvní myšlení - představují snílky, idealisty, lidi, kteří nestojí pevně nohami na zemi a nevnímají realitu takovou, jaká je. Vybavují se jim lidi, kteří si nepřipouští prohru a nejsou na ni nijak připraveni.

Přitom to je o něčem úplně jiném..

Samozřejmě samotný koncept zní poněkud jednoduše - mysli pozitivně a budou se ti dít dobré věci. Málokdo si ale při čtení téhle věty uvědomuje, že se budou pořád dít i ty špatné.

Rozdíl mezi člověkem, který myslí pozitivně a který myslí negativně, je mimo jiné v tom, jak se k těmto špatným věcem postaví. Jestli vidí sklenici z půlky plnou nebo prázdnou.


Pozitivní člověk chápe, že život není jen o tom dobrém, ale že nám taky občas podkopává nohy. Je to realista, který rozumí, že právě tyhle špatné věci nás někam posouvají, že jsou nutností k tomu abychom se jako osobnost rozvíjeli a v budoucnu se na základě téhle zkušenosti někam posunuli. Není to naivní blázen, který si myslí, že se mu už nikdy nic špatného nepřihodí. Když přijde něco špatného tak to přijme, poučí se z toho, posune se dále. Když přijde něco dobrého tak to dokáže ocenit.
Negativní člověk si naopak myslí, že všechno špatné se děje jen jemu a říká, že nemá štěstí jako ostatní. ,,Brečí" nad tím, jak je život nefér a dále čeká na další katastrofu. Přitom to je jen o jeho vlastním rozhodnutí. Odmítá to, co se mu děje, neodnáší si z toho nic dobrého, neposouvá se.

Nedávno jsem četla zajímavý článek o dvou studiích. V první studii sledovali několik desítek lidí - pozitivně i negativně smýšlejících. V průběhu 5 let se lidem, kteří měli tendenci myslet negativně, dařilo méně, byli více náchylní k nemocem a méně úspěšní, než lidi s pozitivním myšlením. Ne, že by se těm pozitivním lidem nedělo nic špatného, naopak. Bylo to ale jen o tom, jak se k tomu postavili - jakým způsobem přemýšleli.

Jiná studie zase ukázala, že pokud se člověku přihodí něco dobrého, něco se mu povede - tak se raduje jen krátkou dobu a vrací se celkem rychle zpátky k normálu. Například student dostane dobré ohodnocení eseje. Zatímco pokud mu něco nevyjde, přijde špatná zpráva, jeho nálada a sebevědomí jde dolů, ale narozdíl od dobrých zpráv se nevrátí k normálu tak rychle. Zůstává zaseknutá dole o dost delší dobu. Pokud během té doby, kdy je dole, přijde dobrá zpráva, nálada se zlepší, ale pořád nedosahuje normálu.
Ve studii prokázali, že lidi mají tendenci topit se v negativních myšlenkách a držet se jich mnohem déle než těch pozitivních, že se lehce a za krátkou dobu přehoupnou od něčeho pozitivního k negativnímu, ale naopak přejít od negativity k pozitivě jim zabírá mnohem více času a dokonce úsilí. Tady je odkaz na celé video (v angličtině):
https://www.youtube.com/watch?v=7XFLTDQ4JMk

Na příkladu z videa:
Manželka přijde domů po úplně hrozném dni - šéf v práci ji seřval, kamarádka ji nikdy neodpověděla zpátky na email, na pracovní schůzce všechno, co se mohlo pokazit, se pokazilo - a to všechno samozřejmě začne vyprávět manželovi. Protože, co my lidi děláme, když se nám nedaří? Jdeme se vypovídat o tom, jak je všechno hrozné. Přitom ale úplně zapomínáme zmínit ty dobré věci, které se nám ten den staly.
Uprostřed jejího ,,DnešekBylNaHouby" monologu ji manžel zastavil a řekl jí ok a co se stalo dneska, co bylo dobré? A ona si vzpomněla na to, jak po hodině za ní přišel student s vážně zajímavou a chytrou otázkou, jak z ničeho nic nečekaně tohle ráno dostala email od jiné staré kamarádky, který ji potěšil, ... A někdy uprostřed tohohle ,,StaloSeVlastněiNěcoDobrého" monologu se najednou začne usmívat a na konci si uvědomí, že ten den nebyl až tak špatný.

To, jak přemýšlíme o věcech, se dá trénovat. Schválně příště, až si budete říkat, co všechno dneska bylo na nic, se zkuste zastavit a popřemýšlet nad tím, které věci vás potěšily - i když to budou jen maličkosti. Ty je třeba taky umět ocenit.

Proč?

K tomu můžu použít předešlý příklad z videa. Ta manželka by si nikdy nemyslela, že její den nebyl nakonec tak špatný, kdyby ty dobré věci, které se jí staly, nebrala jako dobré, ale jako samozřejmost.
Hodně lidí bere třeba něčí pomoc jako samozřejmost, neděkují, nemají z toho radost, ...


Řekněme, že negativní Petr je doma se zlomenou nohou. Všichni kolem něj skáčou, nemůže chodit, je to přece samozřejmost, že mu přinesou jídlo apod. Soustředí se na to, že nemůže na fotbal, nemá náladu, nechce se s nikým bavit. V televizi nic nehraje a jeho nic nebaví.
Na konci dne - musí být doma a nikam nemůže, je otrávený, znuděný, má zlomenou nohu a nic dobrého se nestalo.
Pak tady máme pozitivního Adama. Je doma se zlomenou nohou. Všichni kolem něj skáčou, nemůže chodit. Když mu přinesou jídlo, poděkuje a usměje se. Když si k němu někdo na chvíli sedne, aby si s ním popovídal, je rád a ocení to. Nemůže na fotbal, mrzí ho to, ale soustředí se na to, co by mohl dělat doma místo toho. Konečně si třeba přečte tu knížku, co dostal k Vánocům.
Na konci dne - musí být doma a nikam nemůže, měl zajímavý rozhovor s tátou, má kolem sebe milující lidi, kteří mu pomáhají, začal číst knížku, od které se teď nemůže odlepit, má zlomenou nohu, ale měl fajn den.

Oba z nich byli v úplně stejné situaci, ale na konci dne se cítili úplně jinak - díky tomu, jak přemýšlejí a jejich postoji.

Mami, udělala jsem zkoušku z angličtiny. Ok. Ty nemáš radost? Vždyť to bylo jasné. Aha.
Někdy mi hlava stojí nad tím, proč lidi se nedokáží radovat, nebo nechtějí radovat. Ať už kvůli sobě samým nebo svým blízkým. Vždyť by jim bylo o tolik lépe a život by se zdál hned o něco hezčí.

I když jsem stála na pouti u ,,blbého" kolotoče a čekala před ním půl hodiny s dětmi, až přijdou na řadu a pak na ně, když byli na kolotoči, tak jsem se musela smát. Bylo fajn vidět, jak si to užívají a mají radost a já jsem nemohla nemít radost i za ně a smála jsem se taky, a to jsem stála před kolotočem sama a jen se na ně koukala a užívala si ten krásný den. Když jsme se vraceli domů, měla jsem super pocit. To, jak se cítíme, si můžeme vybrat. Je dost možné, že nějaký rodič/chůva stál vedle mě, čekal na své děti, byl otrávený a koukal na hodinky a nebo si psal sms na telefonu. A nejspíš neměl z toho dne tak dobrý pocit jako jsem měla já. Ale jak říkám, je to na člověku, na tom jak přemýšlí a jestli si i tyhle malé momenty, které vám můžou utkvít v hlavě na dlouho, bude chtít užívat a nebrat je jako samozřejmost a nebo ne.