Minulý týden jsem měla v práci volno, a to jsem celé proležela. Konečně jsem tak měla čas se vyléčit a musím zaklepat, že se cítím líp a normálně pracuji a funguji. Tenhle týden mám v práci pár hodin navíc. Když někomu řeknu, že pracuji jen 10 hodin týdně, hodně lidí se tváří, že to je nic. Dejme tomu, že ano, pokud si odděláte svých 10 hodin a před prací a po práci už nic nemusíte doma dělat. Já to takhle nemám. Příprava doma, hledání materiálů a dojíždění mi kolikrát zabírá mnoho času a ten mi nikdo nevynahradí. Například v úterky, pokud nemám auto a nikdo mě nezaveze na autobus, kvůli necelým dvou hodinám práce jsem pryč z domu 6 hodin. Naši mi aspoň jednou týdně půjčují auto, což je fajn a šetří mi to čas. Tohle vůbec neberte jako, že si stěžuji, je to jen konstatování toho, kolik volného času doopravdy mám, protože mi práce zabírá více času než se na první pohled zdá.
Zbytek dne občas trávím s matikou. Je to vtipné. Když jsem maturovala, byla jsem si jistá, že s matikou už nebudu mít co dočinění. Teď se ji chystám studovat. Holt nikdy neříkej nikdy. Tolik k tomu, co se může stát, když máte dva roky na to, abyste zjistili, co chcete v životě dělat. Ať to stojí za to tedy. Rodinka musí být ze mě nadšená, protože co příklad - to se z pokoje ozývá něco jiného. Jednou to je něco jako ,,jsem génius", jindy zase ,,no tak nejsem". Ale nevzdávám to.
Někdy během února a v průběhu mého domacího léčení po práci, když mi bylo líp, jsme s holkami vyrazily ven. Poseděly jsme a já a K. jsme pak spolu zamířily do baru. Měli tam speciální událost. Lidi měli přijít v maskách/kostýmech. Byla jsem z toho hodně nadšená. Bylo to originální a u nás v malém městě konečně něco jiného. Hlavně, kdo četl předchozí blog, možná jsem zmiňovala, že v San Franciscu má každý doma přihrádku s kostýmy. Lidi se tam převlékají do kostýmů často - kdy jen můžou. Umí se bavit a nestydí se. Nečekala jsem, že tam bude každý v masce nebo kostýmu, ale čekala jsem rozhodně více lidí než by se dalo napočítat na prstech. I když jsem tam byla jedna z mála se škraboškou, nechala jsem si ji skoro celou dobu. Ať si říká, kdo chce, co chce.. a bylo to moc fajn :). Vůbec mi nešlo o to nějak se zviditelnit v davu, spíše o to si užít tu možnost bavit se jinak, kterou ostatní zahodili, dělat věci po svém a nepřizpůsobovat se 90% dalších lidí jen proto, že oni jako většina to dělat nebudou.
Hodně zcestovalejších lidí si myslí o Češích, že se pořád mračí, závidí ostatním a nejsou ve většině případů schopni člověka podpořit nebo dokonce mu přát úspěch. Věřím, že je plno takových, ale nebudu je házet všechny do stejného pytle. Během posledních pár měsíců se mi párkrát stalo, že mi někdo cizí (upřesním nějaká slečna) něco pochválil - sice to bylo v baru, ale i to se počítá. Byla jsem překvapená, protože jsem to u nás vůbec nečekala (zatímco v SF to bylo běžné), ale když nad tím popřemýšlím, dává to smysl. Říká se, že hlavně starší generace a také my jsme pořád tak nějak ovlivnění komunismem díky stále stejnému způsobu výchovy, přemýšlení atd. Ale že se to s dalšími generacemi pomalu smazává. Tak nějak doufám v to, že se Česko v tomhle posouvá a lidi se k sobě začnou chovat lépe.
Zaujal mě článek o jedné české rodině, která se přestěhovala na Bali a důvodům, proč se jim zpátky do ČR nechce. Tady je odkaz, je to zajímavé čtení a zase jiný pohled na věc.
rodina-ktera-zacala-zit-na-bali-uz-bychom-se-do-ceska-nevratili
Tenhle týden jsem začala v plném nasazení, práce, doučování atd. Taky má malá americká zlatíčka slavila tenhle týden narozeniny a vypadá to, že v neděli budeme mít spolu skype, tak se už moc těším. Nemluvila jsem s nimi od Vánoc. Chybí mi. Pro někoho to je možná zase nepochopitelné, jak mi můžou chybět cizí děti. Starala jsem se o ně dva roky a trávila s nimi téměř každý den, kolikrát více času než jejich rodiče. Za tu dobu se z nás stali nejlepší kamarádi a já nikdy nezapomenu na naše tradice/rituály s holkami, na secret handshake s malým, na blbé dny kdy tropili scény ale hlavně nezapomenu na to, jak mi to pak stokrát nahradili hodinami radosti, smíchu a pohody.
Poslední dobou se taky nemůžu zbavit myšlenky na to pořídit si vlastního pejska. Vždycky jsem ho chtěla a taky chybí mi starat se o někoho, mít někoho u sebe, brát ho do parku, na procházky apod. Vím, že pes nenahradí děti, ale snad chápete aspoň trochu co tím myslím. Jakého psa? To už moc dobře vím. Jediné, co mě brzdí je fakt, že strávím celé léto pryč, pak budu někde na bytě a netuším, kolik budu mít času mimo školu a popřípadě práci. Budu se muset do té doby obrnit trpělivostí a hádám, že uvidíme..
Je celkem úžasné, jak díky mé host rodině jsem poznala jejich předchozí au pairky. I když jsme se viděly na pár dní a nebo hodin, tak vztah k té rodině a dětem nás sblížil natolik, že jsme v kontaktu. Jednou za čas si napíšeme a navzájem se podporujeme, co se týká školy a všeho ostatního, which is pretty amazing. Někdy bych si přála, abych žila na místě, kde bych měla všechny tyhle lidi blízko kolem sebe a pak taky ty podobně smýšlející.. Na druhou stranu mít přátele po celém světě taky ujde ne? :)
Žádné komentáře:
Okomentovat