Pár lidí mi říkalo, že až potkám někoho, s kým si budu rozumět a s kým budu chtít být, tak mi bude jedno, kde budu, protože ten člověk bude ,,domov". Na podzim se mi podařilo zjistit, že to pro mě neplatí. Během loňského roku jsem byla venku a randila s různými lidmi, odlišnými typy, Češi, Evropani a ani jednou to nebylo nějak ono. Chybělo mi tam více otevřené komunikace, nebo v tom bylo lhaní, předstírání a tahání za nos, nebo hodnoty, s kterými se nikdy neztotožním, ..
Na podzim jsem po delší době potkala někoho, s kým jsem si hned sedla. Bylo to zvláštní. Měli jsme v plánu kafe na hodinku a najednou jsem se koukla na telefon a 3 hodiny byly fuč ani nevím jak. Jela jsem domů tramvají a poprvé po delší době jsem se usmívala jen tak.. Hádám, že mi chyběla americká mentalita.
Když říkám americká mentalita.. (každý máme jinou zkušenost a samozřejmě jsou výjimky) ..myslím tím otevřenost, jednání na rovinu, upřímnost, schopnost povídat si a mluvit o věcech tak, jak jsou, bez hraní her, bez předstírání, laskavost, pozitivita, schopnost užívat si hezkou konverzaci bez nějakého očekávání, dělat hezké věci pro druhého, komplimenty bez postranních úmyslů, užívat si a být vděčný za každý hezký okamžik v životě, a tak bych mohla pokračovat.
Když mi řekl, že se mu v ČR líbí, moje první reakce byla FU*K (v mojí hlavě). Pomohlo mi to uvědomit si, že tady vážně nechci zůstat. Uvědomila jsem si časem, že i kdyby tady byl někdo, s kým bych si dovedla představit vztah, tak život v ČR by znamenal obětování se. Na druhou stranu jsem si uvědomila, co mi tady celou dobu chybělo v ostatních lidech. A věřte mi, jak moje máma taky řekla, to poslední, co by mě napadlo, je, že se dám dohromady s Američanem v Praze.
Volala jsem si s ním, když jsem byla u našich a máma mě slyšela mluvit anglicky. Ptala se, kdo to byl a tak jsem jí řekla pravdu. Časy, kdy jsem jí říkávala že "kamarádka" jsou už dávno pryč. Tvářila se překvapeně a říkala mi, že se modlila, abych si někoho nenašla v USA a vrátila se domů a že teď si najdu Američana v Praze. Měla jsem chuť jí říct "I guess some things are meant to be".
Great things don't come easy, right? Loňský rok mi ukázal v mnoha směrech, proč tady nemůžu být šťastná dlouhodobě. Ať už to byli lidi, různé zkušenosti, práce, škola, .. V Česku je hezky, ale nemám pocit, že tady jsem doma. Ráda se sem vrátím, ale asi spíš jen na návštěvu.
I když vím, že náš vztah má omezenou dobu trvanlivosti, jsem za něj moc vděčná, protože mi otevřel oči a pomohl zjistit, co bylo to něco, co mi tady tolik chybělo a proč jsem se cítila neúplně. A nemyslím tím vztah s někým. I kdybychom měli zůstat spolu, to poslední, co bych chtěla, by bylo zůstat žít v ČR. Neříkám, že nutně musím žít v USA. Je spousta dalších zemí.. Jen vím jistě, že si nedokážu představit život v Česku. A nechci tím ani shazovat Čechy. Jen prostě si nedokážu představit (a nikdy se mi nestalo) s Čechem nebo dokonce Evropanem, že bychom si takhle rozuměli. Přijde mi, že jsem v tomhle ,,přeprogramovaná". Jsou to jako dva úplně jiné světy. Konverzace na úplně jiné úrovni. Občas mi přijde jako bych i já v angličtině byla jiný člověk. Je pro mě jednodušší říct něco hezkého, kompliment, mluvit v pohodě o věcech, na kterých se neshodnem, o názorech, vyjadřovat pocity, chovat se jako idiot, smát se, být šťastná ..
Včera jsme šli do obchodu pro jídlo. Prodavačka, když nám měla pomoct, se tvářila normálně, ale mluvila otráveně. Jemu to bylo jedno, nerozuměl jí, ale já ano a neskutečně mě to štvalo.
Dostala jsem výsledek z jedné zkoušky. Studuju v angličtině a máme několik učitelů zahraničních nebo s zahraničním přístupem (díky bohu), kdy děláme v průběhu semestru různé úkoly a máme i midterms, takže můžeme ukázat, co umíme. Bohužel máme i profesory s typickým českým přístupem, kdy během semestru sedíme tupě na přednáškách, neděláme nic a na konci semestru dostaneme test, na kterém stojí celá finální známka. Kéžby ten test měl aspoň 40 otázek, aby člověk mohl ukázat, co vážně umí a co ne. Místo toho jsme dostali 10 otázek, 1 výpočet a na to, abychom měli jedničku bylo třeba 90%. Hmm.. Přijde mi to postavené na hlavu, aby znalosti člověka za celý semestr byly postavené na 10 náhodných otázkách, ještě když jde o zkoušku a jde o známku. Většině lidí to je tady jedno. Jdou to prostě zkusit. Jsou rádi, když projdou. Mně to jedno není.
Vypadá to, že jsem tady vším otrávená a věřte, že nechci být, už rok se o to snažím, ale jde to vždy jen na chvilku a pak to je zase zpátky tam, kde to bylo.. a teď už asi konečně vím proč. Celou dobu jsem měla v plánu po bakaláři odjet a udělat si mastera někde jinde.
Nicméně, jsem ráda, že jsem se tady po USA přestěhovala zpátky, protože jinak bych nikdy nezjistila, že život tady vážně není pro mě. Jsem zvědavá, jak to celé bude pokračovat a kde nakonec skončím.
Žádné komentáře:
Okomentovat