On my way l: Jak zjistit co chci v životě dělat?

Dlouhou dobu jsem se vyhýbala tomuto článku, i když se kupily otázky typu, jak jsi přišla na to, co chceš v životě dělat a co to je. Důvod je ten, že podle mého, si každý musí přijít na svou cestičku sám. Protože jedině tak, ta cesta bude správná. Psát o tom, jak to mám třeba já, může někoho motivovat, ale rozhodně by ten člověk neměl kopírovat něčí kroky jen proto, že si myslí, že takhle dosáhne úplně stejného cíle nebo průběhu. Všichni můžeme číst příběhy dalších lidí, jak se vyšplhali a vybudovali to, co dnes mají, jak padali, nevzdali se a konečně si splnili sen a můžeme se nechat inspirovat. Chyba by ale byla myslet si, že když uděláme všechno úplně stejně, tak dojdeme ke stejnému výsledku. Nedojdeme. Proč jeden absolvent stejného oboru ekonomky je úspěšný, zatímco druhý skončí jako prodavač v obchodě?



V době, kdy jsem se rozhodovala, na kterou vysokou si podám přihlášku, jsem si vůbec nebyla jistá tím, co bych chtěla jednou dělat. Brala jsem v úvahu to, co by po studiu byla dobrá práce (nejen v očích mých rodinných příšlušníků), dívala jsem se na to, které předměty ve škole mi šly více a z toho jsem se snažila odvodit, jaká škola by byla pro mě asi ta pravá - bez tušení, jestli by mě vůbec bavila. Přitom jsem pořád neměla jasnou představu o tom, co bych ráda dělala po ní, natož jakou školu zvolit. A to podle mě byla zásadní chyba. Člověk nemůže vyrazit na svou cestu, pokud nezná alespoň další zastávku, stojí na místě zmatený a ztracený. Ptá se procházejících kudma jít, ale ti mu nedokáží poradit, když on sám neví, kam vlastně jít chce.

Naštěstí, ještě před podáním přihlášek na VŠ se pro mě okolnosti změnily a já se rozhodla vrátit  k tomu, co jsem vždycky (už jako malá) ze srdce chtěla - cestovat, zlepšovat si angličtinu, studovat v zahraničí. Už kdysi dávno předtím jsem pročítala blogy au pairek, koukala se na stránky leteckých společností a hltala informace, bavilo mě to a zajímalo mě to.
Sešla jsem se s jednou kamarádkou kamaráda, která studovala v Anglii a o studiu tam mi řekla všechno. Včetně toho, jak šla do nultého ročníku, aby si byla jistější svou angličtinou a tím, že studium v angličtině bude zvládat. Mně přišlo zbytečné platit školné za nultý ročník, když jsem mohla jet do anglicky mluvící země jako au pair, zlepšit si angličtinu a ještě k tomu si něco vydělat. A tak jsem se propídila k Au pair v USA. Najednou vedení kroužku angličtiny pro děti, které jsem stíhala odpoledne po škole a ke kterému jsem se dostala tak, že jsem chtěla využít svůj FCE certifikát, nebylo zbytečné a přišlo více než vhod jako skvělá reference. - Z toho jsem se naučila, že ne všechno, co zrovna v životě děláte, musí dávat v ten okamžik smysl. Netušila jsem v té době, k čemu by mi vedení takového kroužku bylo, neměla jsem v plánu práci s dětmi, ani výuku. Na druhou stranu jsem chtěla využít certifikátu a nemít ho jen doma v šuplíku nebo na ozdobu. S vyplňováním přihlášky na Au pair jsem smysl té zkušenosti zpětně zjistila.

Mezitím, kdy se rodiny neozývaly, jsem stihla au pair v Holandsku (příběh z prvního blogu), který nebyl nejšťastnější. Mohla jsem další snažení vzdát a vykašlat se na to. Na druhou stranu horší to být už nemohlo a věřila jsem tomu, že ať už bude ta nová zkušenost jakákoliv, tak mi opět něco přinese. - Z toho jsem se naučila nevzdávat se po prvním neúspěchu, poučit se z něj a zkusit to znovu, s více zkušenostmi a třeba lépe.

Síla pozitivního myšlení - jelikož se mi ozývaly rodiny, z kterých jsem neměla TEN pocit, že to je ono a čas ubíhal, zkusila jsem pozitivní myšlení (viz positiveandclassy.blogspot.cz/2015/01/pozitivni-mysleni-ja.html ). Neměla jsem co ztratit a světe div se, ono to fungovalo. - Z toho jsem se naučila myslet pozitivně, věřit v sílu lidských myšlenek a dívat se na svět z té lepší stránky.

USA - the greatest time of all - Dva roky jsou dlouhá doba. Cestovala jsem, poznávala nové lidi, novou kulturu, nové způsoby. Lidi v SF byli nakažlivě usměvaví, přátelští, cítila jsem se mezi nimi skvěle a chtěla jsem být taky taková. Začala jsem se více smát, více si užívat maličkostí všedního dne a vážit si jich. Byla jsem konečně šťastná způsobem, který se nedá popsat a který jsem předtím v ČR nezažila. A rozhodně jsem o to nechtěla přijít. - Z toho jsem se naučila vážit si všeho, co mám, včetně maličkostí a mít z nich radost.
Mnoho věcí tam fungovalo úplně jinak než funguje v ČR. Např. ,,Děti po 30tce, jsi ty vůbec normální?" versus ,,Děti po 30tce - běžná věc!" - Z toho jsem si vzala, že ta česká cesta není ta jediná a nemusím následovat způsob života svých rodičů a to jak to většina lidí má nalajnované (škola, práce, děti), spíš naopak zařídit si ho přesně podle sebe a svých představ tak, jak mě to bude činit šťastnou bez ohledu na ostatní. Život mám jen jeden a je na mě, jestli ho prožiju naplno podle svých představ a nebo ho přežiju neustálým se přizpůsobováním okolí, rodině, pravidlům, systému, tomu jak to běžně chodí.

Během svého pobytu jsem si lámala hlavu s tím, co bych mohla dělat za školu. Věděla jsem, že chci studovat, ale co.. Co mám vymyslet, jak najít tu cestu a způsob, jak být v životě úspěšná, zabezpečit se a plnit si to, co bych chtěla (cestování, auto pro taťku, dům apod.). V čem jsem asi dobrá a v čem bych mohla být ještě lepší a mohla toho využít. Miliony myšlenek, které míváme asi všichni, když nevíme, kam dál - a jediné, co z nich vzešlo, byl pořádný headache. Byla jsem ztracená. Nemělo to žádný výsledek a tehdy jsem si řekla, že na to jdu asi blbě.

Co kdybych místo toho, abych přemýšlela nad tím, co mi celkem jde, a jak toho využít, přemýšlela nad tím, kde se vidím, ať už to zní nereálně jak jen chce.. A udělala všechno proto, abych se tam dopracovala, i když se mi zdá, že v těch předmětech ve škole jsem nebyla nejlepší? Co kdybych namísto hledání sama sebe, vytvořila sama sebe? Představila si, jakou bych chtěla v budoucnu být a pracovala na tom. - Měla jsem nový postup, ale co bude tím cílem?

Řekněme, že už to byl víc než rok, co jsem byla v USA, žila jsem au pair život, přemýšlela nad tím, na jakou školu v ČR půjdu a přitom věřte nebo ne - úplně jsem za tu dobu zapomněla na to, že jsem do USA původně jela kvůli tomu, abych si zlepšila angličtinu do takové míry, abych byla schopná studovat vysokou v angličtině. Jednoho večera mě to prostě trklo a najednou jsem byla plná odhodlání.

Status z FB: ,,Sometimes when life leads you somewhere, in meanwhile you forget what the original plan was. I don't know how I ended up planning to play it safe but there's no way to do it so. It just wouldn't make me happy."

Vrátila jsem se k původní myšlence. Jaká byla ale původní myšlenka toho, co jsem chtěla v životě dělat. V dětství se to u mě střídalo od architekta, přes doktora po letušku apod. Ale co bylo to první, co jsem opravdu chtěla? Než jsem to začala měnit všechno vlivem školy, rodiny, toho co mě zrovna v tom období bavilo nebo mi šlo. Kterou odpověď jsem intuitivně zakroužkovala jako úplně první, předtím než jsem ji přeškrtla a zvolila jinou možnost, jen protože ta první mi přišla až moc lehká nebo naopak nereálná. A jako při testu ve škole jsem pak po jeho vyhodnocení přišla na to, že ta první původní a přeškrtnutá byla ta správná..

Hmm.. Vlastní hotel?

Pokračování v dalším článku.