Vždycky jsem byla člověk, co raději všechno plánoval dopředu až do posledního detailu, který naplánovat vůbec šlo. Díky tomu jsem všude byla většinou načas a byl na mě spoleh.Předminulou sobotu jsme vyrazily s holkami na pizzu. M. přijela ze Švédska tak jsme musely dohnat, co jsme prošvihly. Nasmály jsme se, bylo to super jako obvykle. Šly jsme do auta, že už M. hodíme domů. Zaparkovaly jsme před jejich barákem a pořád kecaly a kecaly a ani jedné se nechtělo domů. Tak mě tak napadlo, co kdyby si M. vzala věci a jela k nám na sleepover a že si kdyžtak večer ještě zajdeme na drink. Byla sobota a nepočítaly jsme s tím, že by u nás v baru někdo byl, natož že by tam bylo plno. Nakonec jsme se bavily tak parádně, že jsme ztratily pojem o čase a domů dorazily nad ránem.
Uběhnul týden. Měla jsem za sebou celkem pitomý pátek a ještě v sobotu jsem se necítila úplně svá. Po odpoledním kafe s kamarádkou jsem se segrou vyrazila na nákup - potřebovala jsem šaty a boty na přijímačky a pohovor na středu (více o tom v dalším článku). Sehnala jsem, co bylo třeba a ani jsem neměla chuť dívat se po jiných věcech. Segra mezitím telefonovala s kamarádkou, která přišla s nápadem, aby segra za ní přijela na Slovensko do Čadce a že pojedou spolu na koncert.
Domů jsme dojely z nákupu trochu později a segra tak už nestíhala vlak. Říkala, že by bylo super, kdyby si mohla vzít auto, ale že by to sama neodřídila tam a zpátky. Koncert byl až v Banské Bystrici, což je přes Čadcu cca 2,5 hodinky řízení od nás. Daly jsme si večeři, na něco koukly při tom a bylo 9 hodin večer. Segra byla smutná z toho, že nikam nejela a já měla pořád tu pitomou náladu, které jsem se chtěla zbavit. Tak jsem si řekla a dost. ,,Jedeme!" Segra se nechápavě otočila, chvíli si myslela, že si z ní dělám srandu. Pak když viděla, že to myslím vážně, tak se šla rychle ujistit, že naši budou tak hodní, že nám půjčí auto, napsala kamarádce až zhruba za hodinu je nachystaná, že ji vyzvedneme. A pak už to jelo. Rychle umýt vlasy, upravit se, oblíknout a jelo se. Segra řídila. Já zatím zprovoznila navigaci na telefonu a koupila balíček net v zahraničí za méně než stovku, kdybychom na Slovensku někde zabloudily a nebo něco potřebovaly..
Vyjížděly jsme asi 9:45 večer. Nabraly kamarádku v Čadci a hurá za dobrodružstvím. Celá cesta tam i zpátky byla sama o sobě velký zážitek. Hrozně moc jsme se nasmály. Zmíním jen hlavní body:
1) Segra teda řídila, já jsem navigovala, jelikož segra a navigace si moc nerozumí.. A připomínám, že byla tma :D. Koukám do mobilu, naviguju: ,,Segra, za chvíli tam bude kruháč. Na něm pojedeš 3. výjezdem - jakoby doleva." Dívám se do navigace, kam cesta povede dál, když v tom cítím, jak auto zvláštně naskočilo. Zvednu hlavu. Letíme přes křižovatku, nalevo na nás svítí přijíždějící autobus. Ani jedna z nás netuší, která bije. Máme za to, že jsme přejely přes křižovatku. Koukám zpátky do navigace. ,,Počkej, musíme se otočit, jedeme špatně. To je divné, ten kruháč už tam měl být." Obrátíme to, přijíždíme zpátky k té křižovatce, kterou jsme předtím projely a všechny vybuchneme smíchem. Uprostřed křižovatky je nakreslený kruh. Řidič autobusu musel asi hodně nechápat, když to segra projela prostředkem. Pak už jsem raději více pozorovala cestu než navigaci :D.
2) Upřímně, pokud si ještě někdo bude stěžovat, že máme v ČR hrozné cesty, tak vím kam ho pošlu - na Slovensko - a to právě na úsek mezi Čadcou a Banskou Bystricou. Hodinu jsme strávily na silnici, kde sice byla 70ka, ale tolik se tam jet rozhodně nedalo. Cesta byla kostrbatá a s autem to třáslo asi tolik jako s letadlem, když nabírá rychlost, aby vzlétlo :D. Díry v té tmě nešly rozpoznat a celkově to lezlo člověku po půlhodině na nervy, natož po hodině. Dlouho jsme se ale neradovaly, když ta cesta skončila a začala hezčí. Vjely jsme totiž do lesa, do kopců. Nikde žádná světla, hustá tma, zatáčka za zatáčkou, cesta se vlnila, jak jen to bylo možné a nebyla nouze ani o 180 stupňové zatáčky. Nikde ani človíčka celou cestu. Do toho mlha - ne rovnoměrná, ale výparek mlhy tamhle a další výparek tadyhle. Pro milovníky hororových scén by to byla paráda. Projely jsme kolem nějakých postav napravo od cesty a já jsem měla dost :D. Většinou se nebojím, ale po tom, co se mi zdálo v noci, jak mě někdo dusil, představivost začala pracovat - 3 holky v noci samy v autě někde v lesích na Slovensku. Doteď ani nevíme, jestli to byli lidi nebo nějaké sochy. Po cestě jsme taky potkaly papírového policajta, takže bych se ani nedivila. Takhle jsme jely hodinu.
3) Koncert v BB - Dorazily jsme něco po půlnoci, akorát na čas, kdy začínal zpívat Spirit. Klub takový, že některé naše maloměstské kluby by se mohly jít zahrabat. Na podiu za zpěvákem nebo DJem obrovská obrazovka, v černé podlaze zabudovaná světla. Tenhle styl hudby úplně nevyhledávám, ale tančilo se krásně a segra s kamarádkou byly samozřejmě nadšené :)).
4) Cesta zpátky - po tom co dozpíval jsme došly k autu kolem 3 ráno. Chvíli jsme kecaly a já se rozhodla nedávat si šlofíka a jet hned. Nebyla jsem ospalá ještě, tak jsem toho chtěla využít. Holky usínaly. Já si teda připevnila navigaci před sebe a jela jsem. Dojely jsme zase do lesa a zatáčky holky probraly. Výpary mlhy vystřídala mlha tak hustá, že by se dala krájet. Chvíli byla, chvíli nebyla, takže jsme jely krokem a tam, kde šlo vidět lépe jsem zrychlila, pokud cesta byla zrovna rovnější. Opět plyn, brzda, plyn, brzda co chvilku podle toho, jestli se cesta zrovna točila nebo ne. Přišla na řadu několika desetimetrová rovinka tak jsme zrychlila. Napravo další papírový policajt a zezadu auta se ozvalo: ,,Ty pi*o."
,,Holky nestrašte mě zase." Sotva jsem to dořekla, napravo se ze tmy vynořila obrovská hlava - od jelena. Strhla jsem volant instinktivně doleva a dupla na brzdu. Někde mezitím jsme ještě všechny stihly zakřičet. Výborně - normálním lidem běžně pod auto vběhne srnka, ale na nás se musí vyřítit dvěstěkilový jelen :D. Nevím, kdo byl vyděšený více. Ohlédla jsem se zpátky. Jelen stál, vypadal, že je jen v šoku. Naštěstí se zastavil a já ho tím, že jsem strhla volant stihnula objet. Segra byla v šoku, seděla na místě spolujezdce tudíž, když jsme ho míjeli, tak na sebe civěli tváří v tvář :D. Kamarádka vzadu se ještě ohlídla, jestli stojí a jely jsme dál. Nejprv jsme se tomu zasmály (ironickým smíchem), v těch nervech to snad ani nešlo jinak. Všechny nás to pořádně probralo.
Pak zase klasika cesta. Dojely jsme domů kolem 6 ráno a teprve nás doběhly myšlenky, co všechno se mohlo stát. Auto by bylo na odpis, my v lese ve tmě bez signálu - raději si to ani nepředstavovat. Šly jsme spát.
*Těch pár fotomontáží na odlehčení a na památku vytvořila segřina kamarádka po našem výletě :).
Žádné komentáře:
Okomentovat