Veselé Vánoce and Be Truthful to Yourself!

Vánoce jsou už za rohem, stromeček stojí v obýváku, kapři plavou ve vaně, cukroví voní celým domem a nám už chybí jen ten sníh. Sice nemusím mít sníh celou zimu, ale k Vánocům prostě patří.
Minulý rok jsem trávila Vánoce mimo domov a až tehdy mi došlo, že to co dělá Vánoce Vánocemi, jsou hlavně vaši blízcí. I když rodinné vztahy nemusí být vždycky růžové, alepoň na Vánoce by měly jít všechny neshody stranou. Oproti těm letošním ty loňské vypadaly tak, že jsem byla na Floridě, opalovala se u bazénu a večer jsme šli s host rodinou na slavnostní večeři do členského klubu, kde sedělo dalších xy rodin u svých obrovských stolů s rodinami. Večer nebyly žádné dárky, protože na Američany čekají až ráno po tom, co se Santa procpe komínem, sní sušenky a nechá je pod stromečkem. Tudíž nás děti už brzy ráno budily celé nadšené a nám se moc vstávat nechtělo, ale co bychom pro ně neudělali. I když bylo hezké vidět americké zvyky v období Vánoc, nemohlo to nahradit ty naše doma. Vánoce mi nepřišly jako Vánoce, ale s tím jsem se smířila a jsem vděčná, že ty letošní můžu trávit s rodinou, i když si občas lezeme na nervy.

Krom Vánoc - už jsem si celkem zvykla na to být zpátky. Jediná věc, která mě překvapila a kterou jsem nečekala, byl takový zvláštní pocit úzkosti.

Tenhle týden z ničeho nic jsem nechtěla vylézt z domu, chtěla jsem být s rodinou, ale nechtěla jsem vidět nikoho jiného nebo na někoho narazit. Měla jsem takový zvláštní úzkostlivý pocit kvůli tomu. Když jsem měla jít ven mezi lidi tak jsem skoro propadala panice. A to musím podotknout, že jsem normálně velmi vyrovnaný člověk, kterého jen tak něco nerozhodí a své emoce se snažím držet na uzdě. Zaskočilo mě to a přemýšlela jsem nad tím proč, ale na nic jsem nemohla přijít. A pak mi to zpětně asi došlo. Představte si, že žijete dva roky jinde - všechny ty nové zážitky, zkušenosti, noví kamarádi, známí a vzpomínky vás změní a stanou se vaší velkou součástí. Pak přijedete zpátky domů a musíte tuhle vaši část potlačovat. Bojíte se, že si lidi budou myslet, že se vychloubáte tím, že budete pořád mluvit o Americe a o věcech, které byste tady nikdy nezažili (zatímco pro vás jsou už zcela běžné). A i když už máte lidi, kterým to říct chcete, většinou si vás poslechnou, ale nebudou tomu úplně rozumět, protože tam s vámi nebyli nebo nikdy nic podobného nezažili a nemůžou se s tím nijak ztotožnit. Pak člověk dostane takový zvláštní pocit, že je lepší být potichu, než něco říkat. Ale to bude mít dopad pro změnu na vaši psychiku, protože předstírat, že se poslední dva roky nestaly, zatímco byly jedny z nejlepších ve vašem životě, obohatily vás a vy to chcete vykřičet do světa, je šílené. Například zmíním takovou obyčejnou příhodu. Většině řidičům se už stalo, že by jim něco málem vběhlo před auto apod. U nás doma toto téma načnul švagr. Segra k tomu měla co říct, taťka k tomu měl co říct (většinou šlo o nějakou srnku) a mně začaly v hlavě naskakovat vzpomínky, jak jsem jela s dětmi na Floridě po tmě v golfovém vozítku (říká se tomu česky vůbec golfové vozítko?) a před námi se objevila vačice.

Zdroj: http://creativefan.com/hummingbird-pictures/

Nebo, když jsem jela z Miami sama po dálnici a neskutečně jsem se vylekala, protože v té rychlosti těsně před auto mi vletěl orel (nebo jiný obrovský pták), který byl přes celé čelní sklo a já už jsem si v hlavě během té sekundy promítla, jak se mi o něho rozmlátil, celé to sklo vybil a já nabourala - naštěstí se autu vyhnul, ale bylo to o centimetry a milisekundy. Nebo když jsem šla domů v SF a najednou se vedle mě objevil hummingbird=kolibřík, vznášel se vedle mě asi 5 sekund, byl mi na dosah ruky a já si v tu chvíli říkala, jak je život kouzelný. Všechno to se mi promítalo v hlavě a já nevěděla, jestli něco říct nebo mlčet. Nakonec jsem zmínila orla, všichni se pobaveně pousmáli a já si připadala divně.

Většinou, když jsem měla z něčeho strach tak jsem se donutila k tomu to překonat, postavit se tomu. Když jsem měla na střední problém stát před celou třídou a přednášet referát, protože jsem se celá klepala a bála se toho, přihlásila jsem se na seminář rétoriky na celý rok, kde byly takové přednesy součástí téměř každé hodiny. Nevěděla jsem, co to se mnou udělá, ale věděla jsem, že nemám co ztratit. Zvládla jsem to? Ano. Pomohlo mi to? Hodně. Utíkáním a odkládáním problémy nevyřešíte. A je jedno, co to je - jestli to je nějaká banalita nebo něco vážnějšího. Přiznejte si, čeho se bojíte, co vám nejde a pokud vás to štve a nebo omezuje tak s tím něco udělejte. Už jen kvůli sobě. Nedovolte něčemu jinému diktovat, kým jste nebo znemožnit to, kým chcete být.
Proto, když jsme měli v pátek večer sraz ze střední a já ještě dopoledne vyšilovala z toho, že budu mezi tolika známými lidmi nebo potkám někoho jiného, jsem si řekla a dost a rozhodla se jít. Nejtěžší je vždycky odhodlat se a udělat první krok, pak už když se do toho dostanete, tak to jde líp a líp. Některé konverzace byly zvláštní. Lidi se třeba zeptali na to, jak to funguje za oceánem, ale bylo to takové - já jsem povídala a oni koukali. Já jsem se zeptala jich na vysokou školu a zase oni hlavně povídali a já koukala, protože jsem neměla k tomu moc co říct, když jsem na výšce ještě nebyla a teprv se tam chystám. S našimi holkami jsme aspoň probraly i něco jiného krom školy, k čemu máme všechny co říct, tak to nebylo tak hrozné. Ani teď nevím, čeho jsem se tak bála. Ale jak říkám - sama jsem nechápala, co se to se mnou děje. Nebylo to proto, že bych si jednoho rána řekla, tak teď nikoho nechci vidět, protože si asi nebudem mít co říct. Ten pocit úzkosti na mě prostě přišel z ničeho nic sám a já jsem nevěděla proč, ani jak se ho zbavit. Teď je to lepší, ale pořád je hodně lidí z minulosti, které jsem ještě neviděla a vím, že ještě nejsem úplně ok s myšlenkou, že na ně někde narazím. Ale pěkně krůček po krůčku. Člověk se tohohle nezbaví za den, ať už jde o takovou banalitu jako tu moji nebo něco jiného.

Vám všem chci popřát Krásné Vánoce! Ať už je trávite doma s rodinou a nebo za oceánem. Budu na Vás myslet!

- xoxo Mia