Jako v jiném světě

Už to je týden, co jsem dojela domů. Ze začátku jsem samozřejmě měla příšerný jet lag (pásmová nemoc). To je, když je vaše tělo zvyklé na určitý režim - chce se vám spát a máte hlad podle západoamerického času (o 9 hodin méně  než u nás) a ne podle toho našeho středoevropského. Každou noc jsem spala zhruba jen 2 hodiny, a to jsem se přes den držela a nezdřímla si ani na chvíli, takže si umíte představit, že jsem se na pár dní proměnila v chodící zombie s bolavou hlavou, neschopno produkovat žádné myšlenky nebo pocity. Byla jsem úplně apatická a jediné, co jsem chtěla, bylo spát.

Možná to bylo tak dobře, protože jsem si aspoň neuvědomovala, jak mě některé věci tady otravují a jak mi nějaké chybí. To přišlo až teď, kdy jsem se vrátila do normálu a začala normálně fungovat, jíst a spát. Hodně věcí je jiných, než jsem si pamatovala - od super úzkých cest přes příbory prazvláštního tvaru až po absenci ubrousků na klín v restauraci. Kliky jsou moc vysoko a dřez moc nízko. Kouzelnou mlhu nesoucí se kolem Golden Gate Bridge nahradil vzduch plný smogu. Jako by to našim plicím nestačilo, lidé kouří na každém rohu. Odmítla jsem být ale nakvašená a místo toho se snažím brát všechno tak, jak to je. Na kyselé prodavačky se usmívám, jak jen můžu a snažím se moc věcí nekritizovat - nahlas (smršť myšlenek v hlavě tolik neovlivním), i když bych tady od ruky mohla sepsat seznam více než sto věcí, které by se tady mohly vylepšit.
Během toho týdne jsem zvládla zařídit pár věcí - přihlásit se na pojišťovnu, zajít do banky, do T-mobile (2x), dokoupit pár věcí, které jsem nepobalila a musela nechat v SF, zajít ke kaděřnici a udělat si první NSZ - národní srovnávací zkoušky.
Stále mi chybí zajít na úřad vrátit mezinárodní řidičák, pracák (pokud do ledna nenajdu zaměstanání) a obejít doktory a zubaře. Pak budu řešit věci navíc jako zapsání se na kurzy atd.
Tenhle týden byl taky komický (už jste viděli řehtající se zombie?). Nejprve to začalo paní zubařkou. Už před rokem, kdy jsem byla v ČR na dovolené, mi zrušila kontrolu, protože byla nemocná. To jsem byla rok bez návštěvy zubaře. Teď po 2 letech jsem tam byla objednaná hned na tenhle týden a hle - zubařka je opět nemocná a může mě vzít až v březnu. Naštěstí mě nebolí žádný zub, ale vědomí, že jsem dva roky nebyla u zubaře, je.. nechutné. Doneslo se ke mně, že paní zubařka možná nebude ordinovat ani v březnu, jelikož má vážnější problémy. Začala jsem teda hledat nového zubaře, což se ukázalo být něčím téměř nemožným. Všichni mají plno a nebo už neberou. Obvolávala jsem známé a volala do několika ordinací a nic. Teta mi přes známou našla někoho, kdo měl stále přibírat. Volala jsem tam hned a: ,,Je nám líto, máme plno". Nevěděla jsem, jestli se mám smát a nebo brečet, tak jsem se raději smála. Nakonec po pár dnech nejistoty se strejdovi povedlo někoho taky najít a po zavolání skáču radostí - mám novou zubařku a jdu tam hned v lednu. Už jste viděli někoho se tak těšit k zubaři?
Další perlička byla z T-mobile, kdy mi v telefonu nejde Internet, i když ho mám předplacený. Bylo mi po hodině zkoumání na pobočce oznámeno, že mají nějakou chybu a že to nejde více lidem (to mě má utěšit?). Nová simka to nevyřeší, protože je téměř jisté, že s ní bude problém stejný. Chyba se řeší, ale nikdo netuší, kdy se dořeší a zákazníkům nezbývá nic jiného než čekat. Paráda. Po týdnu to stále nejede a dneska, kdy jsem potřebovala se vyznat v cizím městě kvůli NSZ, abych našla správnou budovu, jsem nemohla použít GPS na mobilu. Vstala jsem v 6, abychom v 7 mohli vyjet. Po tom, co jsme se vracely domů kvůli segry, která si zapomněla brýle a vyzvedly švagříka, jsme se konečně vydali na cestu. Už jsme ujeli větší vzdálenost a vytáhli segřin mobil, že použijem GPS na něm a tradá - Internet nejel. Já zase nevěděla, jestli se smát nebo brečet a začínala jsem pomalu panikařit, že na tu zkoušku ani nedojedu a že se můžem otočit a jet zase domů. Cca po 15 minutách zkoušení se to naštěstí rozjelo uff. Zkoušku jsem stihla. Seděla jsem ve třídě plné 18-19 letých žáků. Připadala jsem si hrozně zvláštně a naprosto jsem tam nezapadala.

Pořád je pár věcí, které jsem si ještě nedokoupila, protože nikde v obchodech nejsou. Místo procházení obchodů jako Victoria's Secret a Macy's se značkami jako Michael Kors, Calvin Klein a Vince Camuto, teď procházím obchoďákem, kde je New Yorker, H&M apod. Aspoň Sephoru tady máme. Jen ty ceny v korunách vypadají hůře než v dolarech. Dát necelých 1300 za 3 kvalitní kosmetické štětce zní hůře než dát za ně 50 dolarů. Protože tady u nás za 1300 se toho dá koupit spousta. V San Franciscu (druhém nejdražším městě v USA) za 50 dolarů si toho člověk moc nekoupil. 50 dolarů (1100 korun) tam lehce padlo během dne za cestu do centra a zpět domů autem a za oběd. Tady v ČR mi na tohle vystačí 400 korun. Zatímco Guess je pro Američany v SF poměrně levnou záležitostí, pro nás Čechy patří k dražším značkám. Takhle bych mohla pokračovat. Člověk se rychle a lehce rozmazlí, když si zvykne na něco lepšího - na jiný standard. Uklízečky, značkové oblečení a kosmetika - tam to je běžné, tady přepych.
Šly jsme se segrou a sestřenicí do restaurace. Měly jsme rezervaci a já se po tom, co jsme vešly dovnitř, zastavila a (jako bych to běžně udělala v SF) čekala, kdo se nás ujme a dovede nás k našemu stolu. Načež mi holky vysvětlily, že tady to tak nefunguje a musíme si stůl s lístečkem najít samy :D. Ono to jsou právě takové detaily, na které člověk zapomněl lehce. Nové návyky a zvyky přebily ty staré a staly se běžnými, zatímco ty staré vymizely z paměti. Vážně by lidi měli připravovat více na kulturní šok po návratu domů, než po příjezdu do USA. Nebo jsem v obchodě stála u dlouhého pultu - v jedné sekci měli maso, v další salámy a párky a v poslední pomazánky/saláty. Postavila jsem se, tak jak jsem byla zvyklá, k tomu, co jsem si chtěla koupit - pomazánky/saláty. Po tom, co se u salámové části prostřídalo 10 lidí, mi došlo, že se budu muset jít postavit k salámům a říct si o salát. Logicky ne? V USA jsem nikdy u sebe neměla hotovost, všude se dalo platit kartou. Tady člověk musí mít u sebe hotovost.
Detaily, detaily - jednotlivě by to nebylo tak hrozné, ale když se to všechno na vás nakupí, jedna maličkost za druhou, tak si pak přidáte jako úplně v jiném světě - obklopeni smutnými lidmi a nepochopeni.

Tenhle ovocný narozeninový dort na mě čekal po příjezdu domů :)